Narodil jsem se do sportovní rodiny, díky které jsem prožil nádherné dětství. už v útlém věku jsem se zamiloval do badmintonu, který můj táta závodně hrál a následně mě začal i trénovat. tehdy byl badminton velmi malý sport, pamatuji si, jak se mi děti ve škole smály, když jsem řekl, že jedu na turnaj. Myslely si, že badminton se hraje jen u vody nebo na chatě přes vrata. V Čr jsem díky tátově tvrdému tréninku neměl konkurenci. Ve 13 letech mě ale vyvezl na pár zahraničních turnajů, abychom měli srovnání s evropou, a to nám oběma otevřelo oči. Později jsem vyhrál evropský juniorský okruh velkých turnajů a začal hrát dospělé turnaje. tam jsem se poměrně dlouho nemohl prosadit, dokud táta neudělal něco, co dokáže jen málo rodičů-trenérů. Řekl, že už mě víc nenaučí a že musím jet trénovat do světa. Dodnes jsem mu za to vděčný a jsem přesvědčený, že to byl začátek pozdějších úspěchů. Ve 20 letech jsem poprvé zvítězil na mezinárodním turnaji. Získal jsem sebevědomí a záhy jsem začal sbírat další medailová umístění na velkých turnajích… 

Těžké začátky

Trénoval jsem v zahraničí a snil o olympijských hrách. Obrovskou zkušeností byl první dvouměsíční pobyt v Číně v roce 2005, který mi ukázal, že asijský přístup k tréninku mi může splnit olympijský sen. Od té doby jsem se do světadílu, který badmintonu dominuje, vrátil nesčetněkrát. Byla to obrovská dřina, ale vyplatila se. V roce 2008 se mi podařilo kvalifikovat na  olympijské hry do  Pekingu. Tehdy jsem prohrál hned v prvním kole, ale byl jsem o to motivovanější do dalšího tréninku a odříkání. Olympiády v Londýně 2012 jsem se toužil účastnit jako hráč světové desítky a bojovat o medaili. Když jsem v září roku 2010 na světovém turnaji v Německu uhrál 3. místo, myslel jsem si, že to je přesně ten impulz, který jsem potřeboval a který mi pomůže dostat se mezi ty úplně nejlepší. Místo toho ale přišel úplně jiný zlom. Pár dní po návratu z turnaje jsem šel na vyšetření k lékaři, kde mi byla diagnostikována rakovina varlat, a místo na další turnaje jsem jel rovnou do nemocnice, kde mě hned druhý den operovali. Včasná diagnóza, úspěšná operace, chemoterapie, silná vůle a víra v dobrý konec mi nakonec pomohly se poměrně rychle uzdravit a následně také vrátit na badmintonové kurty. Z úplně posledního postupového místa jsem se nakonec kvalifikoval i do Londýna, kde jsem sice znovu prohrál už v základní skupině, ale nejsilnější zážitek jsem si odvezl hned ze začátku her – dostalo se mi důvěry a cti být vlajkonošem české výpravy na slavnostním zahájení. Nechtěl jsem se vzdát a skončit, a proto jsem bojoval ještě další čtyři roky a pokoušel se znovu vrátit alespoň na hranici světové třicítky, odkud jsem v roce 2010 vypadl. Nakonec jsem se dostal i na olympijské hry v Riu de Janeiru 2016, kde jsem svoji dlouholetou badmintonovou kariéru zakončil prohrou ve třech setech proti nejlepšímu Japonci.

Od skončení kariéry se věnuji realizaci badmintonových eventů, motivačních přednášek, dnů zdraví a dalších aktivit pro velké nadnárodní společnosti, střední či malé firmy, vysoké, střední i základní školy i pro širokou veřejnost. Mnoho energie investuji do svého nadačního fondu, který jsem s pomocí několika přátel založil v roce 2014. Náš hlavní projekt se jmenuje STK PRO CHLAPY a jeho prostřednictvím se snažíme upozornit na výrazné společenské tabu mužského zdraví a důležitost preventivních prohlídek.

Nejdůležitější večírek v mém životě

Zase to byla neděle. My sportovci se v jedné věci lišíme – neděle máme rádi. Pracovat v neděli pro nás znamená, že něco umíme. Na turnajích zůstávají už jen ti nejlepší, protože neděle rovná se finále. Poslední zápas, boj o pohár nebo o zlatou medaili. Spoustu takových nedělí jsem jako dítě probrečel a stejně tak jsem jich jako dospělý dost propil. V neděli jsem se stal devětkrát mistrem republiky a z mnoha jiných turnajů už jsem byl naopak dávno doma. Poražený a naštvaný na celý svět. Neměl jsem tušení, jak se můj pohled na neděle časem změní. A že to bude zrovna letos. Že budu v neděli večer sedět doma, budu se snažit usnout a nemyslet na to, že mě druhý den ráno čeká chemoterapie. Že zase budu muset do nemocnice, kde kolem sebe uvidím lidi, kteří už se nikdy neuzdraví. Že si tam lehnu, dostanu do těla kapačku a začne tím pro mě další týden bolesti. Ne přímo v té nemocnici, tam to nebolí. Až pak odpoledne, doma. Ale to je zatím od téhle neděle daleko. I když daleko… V počtu dní to zas tak daleko není. Sešlo se nás deset, možná dvanáct a první runda byla na můj úspěch v Německu. Nevím proč, ale pár let zpátky jsem se naučil pít malá piva.

Neodradil mě ani kamarád, který mi jednou na zadní stranu účtenky skoro až vědecky spočítal, že takhle víc utratím a zároveň se i dřív opiju. Ale zvyk je zvyk. Jinou než malou plzeň už bych si tady v Kolkovně nedal. Sedíme v zadní části hospody, řečí číšníků na „malém pódiu“. Po třetí plzni už se trochu překřikujeme a při čtvrté nám dojde, že je u stolu s námi čerstvě dostudovaná doktorka. Jmenuje se Zuzka a je to ta, které jsem se nedávno chtěl svěřit, ale zamluvili jsme to. Někdy kolem toho čtvrtého piva začal někdo, už ani nevím kdo, naříkat, co všechno ho bolí. A přidávali se další. Hlava po probuzení, žaludek před spaním… Tak mi to nedalo a vzpomněl jsem si na svůj problém ze sprchy. Hrdinsky jsem po těch čtyřech plzních pronesl: „Hele, Zuzko, tady každý říká takové blbosti. Já si něco nahmatal mezi nohama. Nechtěla by ses mi na to podívat?“ Bral jsem to jako legraci a moji kamarádi evidentně taky. „To je penis, Péťo. Ale je fajn, že sis ho konečně ve čtyřiadvaceti našel.“ Předháněli se, kdo dá lepší vtip. „A jak dlouho jsi ho musel hledat?“ „Buďte zticha,“ přeruším je, zatímco počet vypitých plzní stoupl k číslu pět. „Ty přece musíš umět udělat vyšetření varlat, ne?“ Do té doby neříkala vůbec nic. Seděla, poslouchala, občas se usmála, ale vsadil bych se, že to bylo spíš křečovitě a ze slušnosti. Jednou mi o tomhle vyprávěl fyzioterapeut Pavel Kolář. Nikdy prý nemá volno. Kamkoliv přijede, ukazují mu lidi bolavé lokty nebo hlavu, se kterou nemůžou otočit doprava. Vypadalo to, že Zuzka nic neřekne ani teď. Dokonce se mi zdálo, že i když je jako doktorka zvyklá na hodně, teď je jí trochu trapně. „Umím,“ řekla najednou. To bylo něco pro mě. „Tak buď o tom jen tak kecáš, nebo teď půjdeme na záchod a ty se mi na to podíváš.“ Nebyl v tom ani náznak strachu z toho, že bych mohl být nemocný, a ani jsem to neřekl, abych měl klid. Byl to hec. Legrácka, kterou dohraju, abych se před ostatními neshodil. Už nešlo couvnout, a dokonce jsem si říkal: ona holka, já kluk, oba single, třeba z toho něco bude. „Tak pojď.“ Evidentně ani ona nechtěla kazit hru. „Podívám se ti na to.“ Mohlo být tak deset večer, když jsme se zvedli a šli na záchod. Měl jsem ze zvyku nakročeno na pánský, ale zastavila mě. „Já jsem doktorka, já určuju podmínky,“ oznámila mi rázně a mně to docela imponovalo. Zároveň už při tom otevírala dveře se značkou pro dámy. Dokonce nás tam někdo přistihl a utrousil, jestli bychom si to nemohli nechat na doma.

Nemohli. Kluci u stolu si pořád mysleli, že jen dohráváme scénku a půjdeme si každý po svém. Nebo že se maximálně za dvě minuty vrátíme. Jenže my jsme se opravdu zavřeli na dámy, šli jsme do kabinky a nastala jedna z nejdivnějších situací, které jsem v životě zažil. Chvíli jsme na sebe koukali a nevěděli, co bude. Trapná chvilka. Chtěl jsem ji prolomit a říct, že teda dobrý, vtip se povedl, ale teď už se můžeme vrátit ke stolu. Jenže jak tam Zuzka tak klidně stála a nic neříkala, došlo mi, že jestli jsem si dělal legraci já, tak ona určitě ne. To moje varle bude asi fakt chtít vidět.

Takhle rychle jsem asi nikdy v životě nevystřízlivěl, hrdina s pěti plzněmi byl najednou pryč. Na druhou stranu tu pořád byla moje ješitnost – když už jsem to dotáhl až sem, nemůžu couvnout. To by se mi kluci vysmáli. Nakonec to ticho přerušila ona. „Vážně sis tam něco našel? Není to sranda?“ „Není.“ A stáhnul jsem si kalhoty. Najednou stojím v kabince, kalhoty u kotníků, proti mně holka, která je oblečená a svlíkat se rozhodně nehodlá. Mám úplně přízemní myšlenky. Bojím se, abych náhodou nedostal erekci, a přemýšlím, jestli jsem se doma pořádně osprchoval.

Ale Zuzka je profesionálka. Sáhla na jedno varle, sáhla na druhé, celé to trvalo asi půl minuty. Mně to teda připadalo jako věčnost, nevěděl jsem, kam s  rukama, kam s očima, až jsem si dal nakonec ruce za záda a koukal jsem rovně před sebe. Kdyby to bylo na pánském, mohl bych si aspoň číst nějaké vzkazy napsané fixou na dveřích kabinky, ale dámy tu mají čisto. „Hotovo,“ prohlásila mnohem rychleji, než jsem čekal. „Tak co?“ „Nejdřív se oblékni.“ Pak cestou ke stolu pokračovala. „Je to maličké, žádný zásadní problém. Ale bylo by dobré, kdyby se na to podíval i urolog.“ Čemuž jsem už zase nevěnoval pozornost. Slyšel jsem první část, a když i ona říká, že to nic není, tak to prostě nic není. Až později jsem se dozvěděl, že už tehdy tušila průšvih, ale nechtěla mi kazit večer. Vrátili jsme se ke stolu a srandičky pokračovaly. „Tak co, jaký to bylo?“ „Měl jsi tam penis?“ „Jo něco malýho? No to jsme ale věděli.“ Zuzky se na to ještě později večer zeptal Tomáš, můj velký kamarád a zároveň její bývalý kluk. Ten jediný mi říkal, ať si z toho nedělám legraci. Jenže jsme vypili dalších pár rund a hospodu jsme jako už mnohokrát předtím zavírali. Cestou domů jsem si na žádnou bulku ani nevzpomněl. V sobě jsem měl deset malých piv a před sebou tři měsíce dřiny s trenérem, kterého musím v úterý vyzvednout na letišti. Byl jsem rád, že se akce povedla. To mi ostatně potvrdilo i pár ranních textovek: Tomáš psal, že ho bolí hlava, a pak tam byl ještě někdo, kdo zaspal do práce. I mně už bylo v životě líp.

A do toho mi zvoní telefon. Zuzka. Asi chce taky poděkovat a říct, že jí taky není dobře. „Domluvila jsem ti návštěvu u toho urologa. Na středu.“ Víceméně jsem jí to odkýval, neprotestoval, ale asi ani nepoděkoval. Úplně jsem zapomněl, že jsme se na něčem takovém dohodli. Ale když už si s tím dala práci… Bylo zhruba poledne a já už byl rozhodnutý, že se u toho doktora, co mi domluvila Zuzka, přece jen stavím. Víceméně ze slušnosti – ještě ráno jsem jí chtěl volat, že to nezvládnu. Měl jsem jet na oběd k našim do Hořovic a tohle by mě dost zdrželo. Ale podíval jsem se na adresu ordinace a bylo to skoro po cestě. „Jedu tam,“ napsal jsem Zuzce. „Budu u vás v jednu,“ napsal jsem mámě, což jinými slovy znamenalo, že může začít vařit. Cestou jsem poprvé začal přemýšlet o tom, proč mě tam Zuzka hnala tak rychle. Ale vydrželo mi to jen do dalších semaforů. Ordinace byla kousek od hotelu Pyramida. Spěchal jsem, a než bych hledal místo na parkování, postavil jsem auto tak, že bych za to každému jinému jednu vrazil. Pravá kola na chodníku, ale co, stejně to bude rychlé. Dívám se, jestli někde kolem není policie, pak auto zamknu a jdu směrem k recepci. V kapse mám pořád trenérův pas, v hlavě jeho internet, SIM kartu a oběd u našich. Rychlé to nakonec bylo. Ale ten oběd jsem nesnědl. Místo toho jsem za  pár hodin ležel na operačním sále. Uvítací otázka opravdu byla, jestli jsem poprvé u urologa. „Ano, poprvé.“ Doktor přikývl a dál vyplňoval kartu – zdravotní problémy žádné, rodiče v pořádku, léky taky žádné. „Půjdeme vedle.“

Vlezl jsem si na lehátko a kalhoty si stáhl pod kolena. Nebo jsem si je nejdřív stáhl a pak až lehl, to už nevím, každopádně jsem začal být nesvůj z toho, že mi chlap bude sahat na varlata. Ukázal jsem mu, kde jsem si co našel, on vzal do ruky jedno, druhé a rozhodně to zvládl rychleji než v neděli na záchodě Zuzka. Pak mi tam dolů nanesl gel, což trochu zastudilo. Vyšetřil mě ultrazvukem, jezdil i v podbřišku, na břichu, trochu to lechtalo, ale přece se nebudu hihňat jako malé dítě. Ptal se mě, jestli jsem měl někdy kýlu, a jinak neříkal nic. Šlo to rychle a já už žádný strach neměl. I na tom výrůstku se zdržel jen pár vteřin, což mě utvrdilo v přesvědčení, že to nic není. Pak řekl, že sice nejsem v ohrožené věkové skupině, ale pro jistotu mi vyšetří i prostatu. Bylo to zvláštní, ale ne tak hrozné, jak jsem si myslel. „Tak se utřete a oblečte.“ Až jsem se v tu chvíli sám před sebou zastyděl. Celé to trvalo pět minut a já dělal takové divadlo, že sem nechci. Doktor mezitím odešel ke svému stolu a ťukal něco do počítače. To dělají pokaždé, říkám si. Oblékl jsem se a šel za ním. „Posaďte se.“ Položil jsem na stůl telefon, ze kterého jsem ještě předtím stihl napsat mámě, že za chvíli vyrážím z Prahy a stíhám oběd. Přemýšlím, co asi uvaří, a jestli mě táta za to Německo konečně pochválí, nebo řekne, jak je zvyklý: „Hlavně se z toho nepo…“ Možná bych mohl mámě aspoň na benzínce koupit kytku. Doktor pořád seděl a psal. Až teď po letech mě napadá, že jsem mu vlastně nikdy nepoděkoval. Začal mluvit ve chvíli, kdy viděl, že už si navlíkám mikinu.

Odehrálo se to asi takhle: „Občas muži mívají něco na varlatech. Bývají to věci ze sportovních úrazů, třeba z kola.“ „To jsem si myslel.“ „Ale to nebude váš případ. U vás je to vážnější, musí to ven, a to…“

Ani jsem ho nenechal domluvit. Někde vnitřně jsem na to byl připravený, říkal jsem si, že mi rozříznou šourek, vytáhnou půlhrášek a hotovo. Tak abychom se navzájem nezdržovali, vzal jsem si slovo. „Mám tu teď tři měsíce trenéra, nějaké důležité turnaje, mohli bychom to udělat třeba v lednu, kdy budu mít trochu volněji?“

„ … a to dost pravděpodobně i s celým varletem.“ Na to už jsem připravený nebyl, ale pořád jsem k tomu přistupoval, jako bychom domlouvali vyříznutí pihy. No tak budu mít jen jedno, bože. Na olympiádu se stejně dostanu a ještě na to budu balit holky. Vlastně mě zpětně překvapuje, že jsem jako první myslel na badminton. Hlavně ať mě to nijak neomezí v tréninku. Ani na chvíli mě nenapadlo, jestli třeba budu mít děti. „A šlo by to tedy v tom lednu?“ „Pane Koukale, vy mi nerozumíte. Máte s největší pravděpodobností rakovinu a ještě dnes vás budeme operovat.“ …

Věřím, že i když tento příběh není ani zdaleka odborný a ani prvotní diagnóza mého onkologického onemocnění nebyla nijak převratná, poslouží obojí jako dobrý úvodník do dalších čísel časopisu Labor Aktuell, ve kterém bych s Vámi rád sdílel nejen pokračování svého příběhu, ale také příběhy lidí, kterým se nám pomocí projektu STK PRO CHLAPY v některých případech podařilo doslova zachránit život tím, že jsme je dohnali k lékaři také včas. Někdy jen díky mojí přednášce, kterou někde slyšeli, jindy díky rozhovoru, který si se mnou přečetli. Je velmi pravděpodobné, že i tyto řádky pomohou někomu dalšímu. Vždyť i dnes, v přetechnizované a moderní době 21. století, je mužské zdraví ve společnosti stále obrovské tabu a denně umírá mnoho chlapů jen proto, že se styděli zajít si k doktorovi včas. Snažím se to měnit pomocí svého příběhu, inspirovat mladé kluky i staré pardály, aby si na sebe a na prevenci udělali čas a nepodceňovali to. Věřím, že právě i díky plánované koncepční spolupráci se společností Roche a jejím diagnostickým metodám a technologiím se nám podaří zachránit mnoho dalších mužů.

Díky za Váš čas.