Na začátek mého zamyšlení nad virem HIV mi dovolte předestřít, že cílem pojednání je rozvinout odbornou diskusi na dané téma, nikoli klást si za cíl edukaci odborníků z řad čtenářů. Přesto bych ráda začala troškou faktického rozjímání, které je pro další úvahy nezbytné.
Virus lidského imunodeficitu HIV-2 je, stejně jako HIV-1, lentivirus z čeledi Retroviridae způsobující syndrom získaného selhání imunity. Poprvé byl popsán u pacienta ze západní Afriky v roce 1986.1,2 Infekce virem HIV-2 postihne ročně přibližně 2 miliony lidí, a to zejména v oblasti západní Afriky, v Indii a Evropě.3,4 HIV-1 a 2 jsou sice příbuzné viry,5 infekce ale vykazují odlišný průběh jak po stránce imunitní odpovědi, tak po stránce klinických příznaků. Onemocnění způsobené virem HIV-2 má obvykle pomalý postup. Pacient často žije i několik desetiletí bez nutnosti antivirové terapie a většina nakažených vykazuje po dlouhou dobu normální počty CD4+ T-lymfocytů a nízkou nebo nedetekovatelnou hladinu virové nálože v krvi.4,6,7,10 Rozvoj syndromu AIDS je pravděpodobný přibližně u 20 % pacientů a nižší je i riziko přenosu nákazy z matky na plod.17,18 Jakmile se ale AIDS rozvine, míra mortality se od HIV-1 příliš neliší.8,9,10
Léčba HIV-2 je bohužel komplikovanější vzhledem k přirozené rezistenci viru na nenukleosidové inhibitory reverzní transkriptázy první generace a na fúzní inhibitory.12,23 Pouze tři proteázové inhibitory mají stejnou účinnost proti HIV-1 i 2: jedním z nich je i saquinavir vyvinutý společností Roche.11,13 Nejlepší možností pro terapii se tedy jeví využití inhibitorů integráz, což ale závisí na přesném načasování a průběžném sledování pacientů - pochopitelný kámen úrazu zejména v chudých regionech Afriky.6 Pravidla a algoritmy pro diagnostiku a léčbu HIV-2 se značně liší. WHO ve svém doporučení uvádí jako metodu první volby sérologický test s detekcí HIV-1/2, stejně jako česká legislativa.14,15
Proč se zdá situace tak komplikovaná? Odpověď nalezneme v původu samotného viru. Zatímco HIV-1 pochází převážně ze šimpanzích SIVcpz virů, nejbližší „opičí protějšky“ pro HIV-2 jsou viry SIVsm a SIVmac, které byly nalezeny u mangabeje kouřového (Cercocebus atys) a u různých druhů makaků v regionu západní Afriky.16 Nejvyšší prevalence je v návaznosti na výskyt mangabejů zaznamenávána v Guinea-Bissau a jižním Senegalu, dále pak na Pobřeží slonoviny a v Ghaně. Z těchto oblastí se HIV-2 rozšířil do Evropy, hlavně do Portugalska a Francie. K dnešnímu dni bylo popsáno osm skupin viru HIV-2, označovaných jako A až H, a v roce 2013 byl popsán případ aspirující na vytvoření skupiny deváté.19 Pouze skupiny A a B jsou spojovány s rozvojem větších epidemií u lidí, ostatní skupiny spadají do kategorie méně častých či ojedinělých výskytů.20 Molekulární hodiny datují fylogenetický původ skupiny A do let 1932–1940, skupiny B pak do let 1935–1945.21,22
Jak již bylo zmíněno výše, diagnostika vychází z doporučení pro celosvětově převládající HIV-1. Někdo může zcela oprávněně namítnout, že to by přece mělo stačit. Ale opravdu to stačí? Například americká CDC doporučuje speciální testaci na HIV-2 pouze u osob v riziku nákazy, u nemocných s negativními výsledky na HIV-1 a u pacientů, jejichž vyšetření metodou Western blot poskytlo nejednoznačné výsledky.9 Pro správné rozlišení HIV-2 by měla být klíčová diagnostika molekulární a Western blot. Po nahlédnutí do výročních zpráv nejrůznějších společností nalezneme pod čarou a mezi řádky skromné poznámky o tom, že pro Afriku je stejně potřeba něčeho levnějšího a nejlépe stejně účinného, co navíc vydrží tamější teploty.
Poptávka po sérologických testech, které dokážou spolehlivě zachytit HIV-1 i HIV-2, je čím dál tím větší. Zejména když vezmeme do úvahy, jak může nízká a proměnlivá virémie molekulární diagnostiku ztížit a pozitivní pacienti mohou naší diagnostické snaze unikat. Výsledky analýzy metodou Western blot bývají pro virus HIV-2 také ne zcela jednoznačné. Z hlediska laboratorního mi dovolte osobní názor, že je dále třeba rozlišovat mezi testováním pacientů v končinách afrických, tj. v ohniscích nákazy, a podmínkách „euroamerických“. Účelnost tzv. rapid testů na straně jedné a běžných imunodiagnostik na straně druhé je odlišná v závislosti na prostředí. Jedním z geograficky nejbližších států, který se stavem HIV-2 vážně zabývá, je Rakousko. Stejně jako já si ale autoři publikací posteskli, že prozatím nebyla zpracována žádná pořádná epidemiologická studie. Většina států ve svých statistických zprávách totiž ani nezohledňuje rozlišování mezi HIV-1 a 2, proto je velice složité odhadnout prevalenci. Jen pro příklad uvádím, že samotná genová banka obsahuje necelých 400 celogenomových záznamů HIV-2, v kontrastu s více než dvaceti tisíci záznamy pro HIV-1.
Na závěr svého pojednání se zamýšlím nad životní „strategií“ viru HIV-2 z pohledu mikrobiologického. Oproti jeho evolučnímu kolegovi je to strategie přinejmenším šibalská. Čím déle bude hostitel naživu, tím má virus větší šanci se šířit, a pokud zůstane špatně zachytitelný našimi metodami, má vlastně vyhráno. V dnešním světě, který je stále menší a v němž cestování je čím dál rychlejší, jde o strategii zcela ideální, z hlediska evoluce geniální. Kdo ví, třeba se za několik generací dočkáme i mutualistického vztahu mezi námi a virem samotným, stejně jako již nyní procházíme svými životy společně s mitochondriemi.
Jaký je Váš názor? Ráda s Vámi rozvinu diskusi na téma diagnostiky HIV-2 a jejího významu při Vaší práci. Napište mi na pavlina.sorfova@roche.com